Syn pána zla - 50. jubilejní kapitola

„CRUCIO!!" ozval se otcův hlas.

Alecto se bezděčně přikrčil.

Náhle se začal ozývat křik, ale ne Alectův, nýbrž toho smrtijeda. Po chvíli Voldemort kouzlo zrušil a sehnul se pro syna, kterého jemně vytáhl na nohy.

„Jsi v pořádku, dítě?" Alecto se odhodlal a pohlédl otci do očí.

„Tati," zašeptal a vrhl se otci do náručí.

„Nezlob se," dodal tiše.

„Nezlobím se, nemám důvod." Voldemort dal Alectovi jasně najevo, aby ho už pustil. Smrtijedi totiž zírali s otevřenou tlamou na svého pána. Tohle je nikdy nenapadlo. Tedy, zírali všichni, nejen smrtijedi, ale i ministerští pracovníci, kteří tam byli a snažili se bojovat.

Alecto neměl v plánu neposlechnout. Voldemort reagoval ovšem rychleji, než by si kdokoliv myslel. Rychle přehodil synovi přes hlavu kápi jeho hábitu. Věděl, že by Alecto mohl mít problémy.

„Chci, aby ses vrátil do školy."

„Já se do školy vrátím, ale do té mé."

„Ne, půjdeš do mé školy. Chci tě mít na očích."

Alecto se nadechl a vydechl. Nemínil otce poslechnout. Konečně našel školu, kde by byl spokojen, proto nechtěl z jeho nové školy odejít.

„Promiň, tati, ale jsem nucen tě neposlechnout. Konečně jsem našel školu, kde jsem spokojený, šťastný. Ta škola je opravdu excelentní, je nejlepší v Evropě."

„Už jsem řekl. A neposlušnost nebudu tolerovat, už jsem ti to řekl několikrát, nebo se mýlím??"

„Ne, nemýlíš." Alecto se ovšem rychle prosmýkl kolem otce a máchl hůlkou. Celou oblast ulice, kde se nacházeli, zahalil prudký a trochu štiplavý dým. Nebylo vidět na krok.

Alecto uslyšel vzteklý výkřik jeho otce. Rychle utíkal k východu z Příčné ulice. Tam ho ovšem chytl v náručí jeden muž.

„Doufám, že nebude pravidlem, že bude kolem tebe spousta problémů." Alecto poznal hlas jeho ředitele.

„Pane řediteli? Co tady děláte?"
„Myslíš si, že si nehlídám své studenty? Brumbál přistupoval a pořád přistupuje docela nezodpovědně." Rychle protáhl Alecta východem a před děravým kotlem, hned za „ťukací" zdí si ho přitáhl k sobě a přemístil se s ním před pozemky školy akademie v Amsterodamu.

Cestou do ředitelny ani jeden z nich nepromluvil.

Voldemort rozzuřeně vykřikl. Tohle Alecto nemohl myslet vážně!!! To, co provedl bylo přímé neuposlechnutí jeho rozkazu.

Okamžitě se pokusil rozptýlit ten dým, ale nějak se to nepovedlo. Vyzkoušel asi tak pět zaklínadel, které znal, ale ani jedno nezabralo.

„ALECTO!!!!!!!" zařval rozzuřeně Voldemort, ale Alecto už tam nebyl. O sekundu později se dým rozptýlil tak rychle, jako se objevil. Voldemort se okamžitě přemístil pryč. Věděl, že tam Alecto není. Smrtijedi ho následovali.

Voldemort se objevil v temném sídle. Už toho všeho měl plné zuby. Ani nestačil ničit a poslední dobou se vůbec nesnažil ovládnout svět. Jeho nejmladší syn ho plně zaměstnával. A to pořád... Už ho to mírně štvalo. A teď tomu taky nebylo jinak. Alecto mu zabral veškerý volný i nevolný čas.

O chvíli později se do místnosti přemístila i Alena s ostatními.

„Našel jsi ho?" zeptala se šeptem.

„Ano, mluvil jsem s ním."

„A?" zatajil se jí dech.

„Chtěl jsem, aby nastoupil do mé školy, ale odmítl. Rozumíš? Taková drzost! On odmítl!! Přímý rozkaz! Neposlechl!! Co si o sobě myslí, spratek?" Voldemort byl rozzuřený. Smrtijedi jen ohromeně zírali.

„Co čumíte?? Okamžitě vypadněte!!!" zařval nepříčetně Voldemort.

Smrtijedi doslova vyběhli z místnosti. Tak rychle ještě pryč nebyli.

„Uklidni se. Co přesně říkal?" Alena byla bledá.

„Říkal, že se mu v jeho škole líbí, že je šťastný."

„Neměl bys mu bránit ve štěstí. Pokud mu ta škola vyhovuje, nech ho být. On přijde."

„Nemyslím si." Voldemort dal svým tónem jasně najevo, že jejich rozhovor právě skončil.

Thomas vypadal sklíčeně, stejně tak jako Rika. Petúnie stála opřená o Severuse.

„Tati, uvědom si, že ani Lily nebyla svatá. Taky neposlouchala."

Voldemort se nepříjemně zasmál.

„A jak dopadla?" Petúnie ztuhla.

„Nesmíš mu ublížit." Zašeptala.

„To ani nemám v plánu." Voldemort se zamyšleně posadil do křesla.

„Jen chci, aby byl v bezpečí. Chci toho tak málo?"

„Alecto chce být šťastný ve škole, kterou si vybral." Ozvala se Rika poprvé od doby, co se přemístili zpět do Temného sídla.

„To není důležité!! Důležité je to, že mi neřekl, kde ta škola je!!" prskl Voldemort.

„Neměj o něj strach. Bude v bezpečí."

„Tím si nejsem právě tak jistý..." povzdychl si Voldemort.

Alecto seděl tiše v křesle v ředitelně. Byl zdeptaný okolnostmi, kvůli kterým tu teď seděl.

„Alecto?" vyzval ho jemně ředitel.

„Musím zajít pro Betty." Zašeptal.

„Tohle si nezaslouží..."

„Kdo je Betty?" ptal se zaraženě ředitel.

„Můj pes. Snad Vám tady nebude vadit, ale já opravdu musím." Alecto skočil do krbu a vykřikl adresu ke Třem košťatům.

Ředitel zděšeně zíral na krb.

„Ten mi přižene infarkt." Zašeptal.

Alecto se objevil u Třech košťat. Rychle vyběhl ven a běžel směrem k Bradavicím. Na nic nečekal, proběhl vstupní branou a pádil k Hagridově hájence. Měl štěstí. Zrovna byl čas na oběd a tak měl volné pole působnosti. Rychle vběhl do chaty a v příštím okamžiku na něj Betty skočila. Rychle se s ní přivítal a vyběhl zpět mimo Bradavické pozemky, zpět k Prasinkám. Tato akce proběhla opravdu rychle. Jakmile se dostal za hranice pozemku, hned vyčaroval přenášedlo. Použil na Betty omračovací kouzlo a přeměnil ji do plyšového psa. Chytil se přenášedla a během chvíle byl pryč. Objevil se přímo v ředitelně.

„Už jsi zpět?" užasl ředitel.

„Jistě," šeptl Alecto a proměnil Betty zpět. Rychle ji probral a ona opět začala poskakovat a očichávat místnost.

„Hezký pes," poznamenal ředitel po tom, co ho Betty chvíli nedůvěřivě sledovala, pak přistoupila blíž, očichala ho a po dalších několika vteřinách ho i olízla.

„Taky si myslím." Alecto si unaveně sedl do křesla a dal si hlavu do dlaní.

Voldemort rozzuřeně stál v místnosti a napadla ho zajímavá myšlenka.

„Zkusíme ještě jednou to sledovací kouzlo, třeba Alecto není ještě v té škole..."

Všichni okamžitě poslechli. Nikdo necítil potřebu rozzuřit Voldemorta ještě více.

Vše se odehrálo jako obvykle. Ale ani jeden z nich neočekával, že opravdu něco uvidí. Jaké bylo překvapení, když uviděli Alecta, jak běží závratnou rychlostí do Bradavic.

„Žeby dostal rozum?" ujelo Severovi.

„Je to nepravděpodobné." Poznamenal Thomas.

Rika se musela začít smát. Tohle bylo na ni trochu moc. Oni se o Alectovi bavili zajímavým stylem.

Viděli vše, co Alecto udělal. Očekávali, že po tom, co se objeví v té škole přestanou mít možnost ho sledovat. K jejich dalšímu ohromení se všichni mýlili.

Sledování Alecta pokračovalo.

Alecto měl tvář v dlaních.

„Alecto? Jsi v pořádku?"

„Ano, jen bych se asi potřeboval vyspat."

„Zavolám tvé přátele, přijdou si pro tebe."

„Hm..." ředitel se na Alecta zaraženě podíval. Byl si jist, že chlapcova psychická stránka není zrovna nejlepší.

Jerry přišel o pět minut později.

„Volal jste mě, pane profesore?" usmál se na Alecta. Překvapila ho přítomnost Betty.

„Čí je ten pes?"

„Můj," vydechl Alecto a vstal.

„A jmenuje se Betty." Dodal.

„Volal jsem tě, Jerry. Odvedeš Alecta do vašeho apartmá? Potřebuje si odpočinout." Zapojil se do rozhovoru ředitel.

Jerry si všimnul Alectova pohledu.

„Copak je ti?" přistoupil k němu a chytil ho za předloktí.

„Jen mě bolí hlava. To je vše."

„Opravdu? Mě spíš připadá, jako bys měl depku." Jerry si ho bedlivě prohlížel.

„To bude v pořádku. Opravdu. Jen mě nech na pokoji."

„Uvidíme, pokud to v pořádku nebude, tak to budeme řešit."

„Jerry, nejsi můj otec, sakra, tak se o mě, prosím, přestaň starat!!"

Alecto vyskočil na nohy a vyrazil z ředitelovy kanceláře. Dvě víly začaly opět tančit, ale Alecto jenom poněkud znechuceně prošel kolem.

„Alecto... Alecto!! ALECTO, STŮJ, SAKRA!!!"

Alecto se naštvaně zastavil a na otočil se na podpatku.

„Jerry?"

„Omlouvám se ti, ale promiň, že o tebe mám strach."

Alecto se na Jerryho díval. Nic neřekl.

„Omluvit bych se měl spíš já tobě."

„Nemusíš se omlouvat."

„Říkám, že bych měl, ne že se ti omlouvám. Nepleť si pojmy s dojmy, Jerry."

Jerry ztuhl. Tohle opravdu nečekal.

„Alecto-"

„Žádný Alecto, odvedeš mě do pokoje? Prosím?"

„Pojď." Z Jerryho hlasu bylo poznat silné ohromení a rozčarování. Takovouhle reakci nepředpokládal. Alecto byl absolutně chladný, nekomunikativní, v tuhle dobu. Jerry ovšem poznal, že Alecta něco silně trápí.

„Co je s tebou?" ozval se po chvíli opět Jerry.

„Coby? Nic, už jednou jsem ti řekl, že se nemáš starat."

„Tak promiň, no. Jen jsem se pokoušel být přítel.

Alecto se zastavil a podíval se Jerrymu do očí.

„Jerry, ty se nesnažíš být přítelem. Ty se snažíš být otcem. Já nepotřebuji otce, tedy... nepotřebuji tebe v roli mého otce. Kdybys byl přítel, nechal bys mě na pokoji."

„Tak promiň, kdybys mě znal, víš, že tohle dělám pořád. Mám o tebe prostě jen starost. Ne jen o tebe. Poslední dobou je asi všechno v háji." Povzdechl si Jerry.

„Co se stalo?" Alecta to začalo zajímat.

„Nic, jen se podle mě svět řítí do záhuby."

„Cože?? Jak tě něco takového mohlo napadnout?"

„Jen tak, protože Harry Potter zmizel asi před dvěma měsíci a nikdo neví, kde je, ani co se mu stalo... prostě hrůza. Už není nikdo, kdo by zahubil pána zla..."

Alecto ztuhl. Otočil se a odcházel.

„Alecto? Co se stalo?"

Alecto se zastavil, otočil se a vyrazil zpět. Jeho oči byly vzteklé.

„Co se stalo? CO SE STALO?? PŘEJEŠ SMRT MÉMU OTCI, TO SE STALO!!" zařval Alecto.

Jerry zbledl. Tohle nechtěl. Úplně zapomněl, že je Voldemort Alectův otec.

„Tak abys věděl, něco ti řeknu. Já jsem byl kdysi Harry Potter. Tos nečekal, co? A rozhodně nemám v plánu zabít mého otce. Víš, co je super? Že Lily Potterová nebyla matka Harryho Pottera. Je to moc složité, abys to pochopil. Taky mi to trvalo. Rozhodně ti to teď vysvětlovat nemíním." Alecto na Jerryho syčel opravdu naštvaně.

„Promiň, Alecto. Já to tak nemyslel. Opravdu ne. Nechtěl jsem, aby sis myslel, že si přeji smrt pro tvého otce. Pro tvého otce ne, ale pro Voldemorta ano. Neber si to špatně, nechci, abys přišel o tátu..." Jerry se do toho mírně zamotal.

Alecto vyprskl smíchy, ale jeho smích byl chladný. V tomhle ohledu byl podobný svému otci. Když se nesmál radostně, dokázal se smát velice chladně. Jako jeho otec, Lord Voldemort.

Voldemort zrušil sledovací kouzlo, už když Alecto vyběhl z ředitelny.

„Nejsem si jistý, že je tam opravdu šťastný, tak, jak si přál." Ušklíbl se.

„Teď o tom taky přemýšlím. Možná to je jen chvilkový... výpadek. Nechme ho tam, kde je. Zatím. Pokud mu to nebude vyhovovat, vrátí se." Alena byla zamyšlená. Nebyla si jistá, jestli je její syn v psychickém pořádku.

Alecto seděl zamyšleně ve svém pokoji.

„Alecto? Můžu dál?" Alechandro se na Alecta prosebně koukal.

„Klidně pojď. Nic proti TOBĚ nemám." Zdůraznil Tobě (jak jste si jistě všimli).

„Nechceš to Jerrymu odpustit?"

„Ne, nechci. Jak by se líbilo tobě, kdyby ti někdo pomlouval otce a přál mu smrt? Měl jsem ho nějak hezky proklít."

„Ale no tak, snad to není až zas tak horké."

„Je to přímo vařící." Odsekl Alecto.

„Tak dost, co tě žere?"

„Jen, dnes jsem se poprvé historicky postavil mému otci. Super, co?"

„to si to musíš vylívat na svém okolí?"

„Ne, jen mě naštvalo, jak se ke mně Jerry choval, jako k děcku. A to, jak přál smrt mému otci, byla poslední kapka."

„Chápu, taky by mě to naštvalo. Opravdu, ale chybovat je lidské, odpouštět je božské, to si pamatuj."

„Díky, Alechandro. Teď ovšem musím udělat jednu věc."

„Jakou?"

„Jít se omluvit mému otci."

„To si děláš srandu, ne? Vždyť tě nejmíň hezky pomučí."

„Ne, to doufám, že ne."

„Tím bych si na tvém místě nebyl tak jistý."

„Prosím, pochop. Nechci, aby se na mě otec zlobil. To je vše. Proto za ním musím jít."

„Klidně, ale snad ti neublíží."

„Snad." Alecto vstal a odešel do ředitelny za ředitelem.

„Pane řediteli?"

„Ano, Alecto?"
„Můžu použít letaxovou síť?"

„Jistě, kampak to bude?"

„Pokud Vám to nevadí, pane, nechci, abyste věděl, kam jdu."

„Aha, to je to tak vážné, že se to nedá vyřešit dopisem?"

„Ano, to opravdu je." Kývl Alecto klidně.

„Dobrá, tak tedy jdi, Alecto, ale vrať se, prosím, co nejdříve."

„Pokusím se, ale nejsem si jistý, že to bude dřív, než zítra."

„Dobrá."

Alecto ale najednou máchl hůlkou. Místnost zaplnilo pronikavé pískání, které bylo téměř nesnesitelné. Ředitel nic neslyšel, ale jakmile se Alecto přenesl Letaxem pryč, pískot zmizel.

„Chytrý kluk," pokýval hlavou ředitel.

Voldemort opět seděl ve svém oblíbeném křesle.

Překvapilo ho, když někdo šílenou rychlostí vyletěl z krbu. A co víc, byl to Alecto.

Alecto se rychle vyšvihl na nohy a zmateně se podíval na ten krb.

Voldemort překonal počáteční překvapení, přistoupil k synovi... a uhodil ho. Alecto to nečekal a upadl.

„To abys věděl, že neposlušnost netoleruji. To, že jsi nejmladší neznamená, že to pro tebe neplatí."